Několik záři-říjnových dnů
1.9
A ke všemu si připadám poslední dny děsná, děsná…. jak se chovám ke svým milým a jak nestíhám to vaření a dnešní školní start…jak jsme se s dětmi vlekli tím ukrutným deštěm celí promáčení, ale… jakoby mi všichni s odpolednem odpustili, šli si po svých, co jsem nestihla, udělal někdo jiný. Tašky na zítra jsou nabalené k prasknutí cvičebními úbory, plastelínou, kapesníky i nůžkami. Jídlo na září zaplaceno, hudebka domluvená, mikyna na tělocik vypraná, papuče koupené.
5.9
„..like a fish in the flow“…jsem zaslechla Bonnie P. Billyho
Září září – to je tedy nadílka. Přináším si od babi hromadu brambor, celer, zelí, kousek králíka na vývar, vajíčka, jabka, jabka-hromady jablek, mošt, dýně. To jsou dary! Mě se urodila akorát mega dýně, kterou ani neumím zpracovat, tak ji měním za menší kusy. Jdu vařit a pak nějaký koláč asi. Rostou houby – Josefína donesla praváky tak máme extra polévku. Září je bohaté k prasknutí…snad mi to zelí neshnije, než ho zpracuju.
Pokukuju už taky po zahradě. Vedle mandloně kvete krásná slezová růže. Mám rozpěstovaných asi 50 levandulí a 20 šalvějí. Je potřeba je postupně zasadit do svažitého pruhu u domu. No a teď nevím jak s kosením. Druhá tráva je pořád taková nízká, ale asi by bylo dobré ji před zimou dát dolů…
K večeři nám Apolénka vyjmenovala svoje nové kamarádky ze školky:
Sandálka
Amálka
Kanálka
Šalánka Amerika …hm (?)
9.9
Kreslím a skládám návrhy pro drobnou zakázku, trička „FAKE NEWS“. Dávám dohromady pomatené články kolující internetem. Čerpám z Pravidelného přehledu české dezinformační scény. Ateliér se slunkem v zádech, celé dopoledne – to je dobré.
12.9
Dnes je mi 40. A to je vlastně docela ok. Mám v sobě obrovský pocit vděčnosti za lidi, kteří mi přišli přát. Vždyť je to „jen“ rodina – ale jaká! Máma, táta, Grétka, Ivča, Jonáš, brácha, Martinů a naše drobotina. Sedíme v horním patře – napůl na terase, napůl uvnitř. Svítí lehce podzimní slunce a vedou se hovory o všem a o ničem, děti kolotají a válejí se na matraci, na zemi. Je to výjev jak z obrazu. Zasadila bych nás asi někam do Ruska, 19.stolení – velkostatkáři – letní slavnost, pohledy do dálky, terasa zalitá sluncem, medové odlesky na klavíru, sfouknutí svíček na dortu. DÍKY
20.9
Prší a nebe je úplně šedé
Slézová růže – mezi fialovou a tmavě růžovou, jemná, zastřená
Celý den v ateliéru. Tiskneme, chystáme věci na knižní festival Litr, jsme nesví z toho jak jsme takové stojaté vody a žádný progres u nás nenastává.
Večer pak samurajský film „Po dešti“ – pocta Kurosavovi – vyklidněná velkolepost, ta architektura, interiéry, oblečení, účesy, chování herců…
21.9
Ten můj Martinů si asi myslí, že jsem prase. Tedy neřekl to přímo, ale nedokáže přijmout můj způsob práce a tak mě k tisku asi už ani nepustí. Líbí se mu moje nadšení, nápady a letmé návrhy, ale pak už nic – příprava, tisk, výsledky – nula, nula, hrůza, zničený materiál. A tak ráno pracně dostával vše do řádu a ukazoval mi špíny na tričkách a nepřesnosti mých tisků. Nevím jak mu pomoct. Šla jsem pracovat na jiných věcech a už jsme se dopoledne ani neviděli.
Pojďme se bavit o něčem jiném.
Měla bych začít kosit zbytek louky než mi zasněží.
Večer jsme tu dnešní nasranost vytáhli – protože se celý den bavíme trapně napůl. A výsledek je, že jdu zítra tisknout sama – celý den a bez dozoru, bere si děti. Vše urovnáno. Těším se!
Josefína cestou ze školy: „Mamí víš co se stalo? Dneska jsem na chodbě potkala Jonáše a Jéňu a Jéňa se rozběhl a obejmul mě.“… ach! Prvačku objímá čtvrťák…na chodbě – ve škole – o přestávce
Raz Ohara ledabyle vesele zpívá – „Some day I will die“ – dokola, dokola 9min
23.9
— nedorozumění na Fb chatu — mohlo to být prosté a bylo to sprosté // mohlo to být sprosté a bylo to prosté
Ráno jsme z Přerova vyrazili jen s Apolénkou a Martinem do Brna na výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého.
V Brně jsem se cítila nesvá z toho, že jedem takovou dálku a Martina tyhle výstavy ani moc nezajímají a druhá, pro něj zajímavější, je zrušena. Apolénka začala vyšilovat…a přitom! Martinů byl se situací zcela v klidu. Prostě mi dělal doprovod a věnoval se Apě. Když jsem si šla koupit kávu, měla jsem v očích slzy. Ke všemu je káva moc drahá a Brno přelidněné.
Výstava CJCH mě nadchla – z toho budu zase několik dní živa! Šlo o výstavu formálně rozmanitou (instalace, sochy, videa, kresby,texty,fotky na textilu), ale vnitřně soudržnou a mezi sebou doplňující se. Opravdu to nebylo o jednom vítězi, ale o souhře několika rovin, které se povedlo propojit v celek. A navrch! Odnesla jsem si krásný katalog, který celý můj dojem podtrhl. Katalogové texty nejen tu a tam vysvětlují ale zároveň rozšiřují možnosti chápání. Hromada textových věcí mi na výstavách nevadí, naopak – mám „slova“ ráda. A o čem to tedy bylo? O jinakosti, o tom, že lidi, věci můžou formálně nezapadat a přesto (anebo právě proto) dokáží vytvořit s širokým celkem harmonii, která může být překvapivá-barevná-třeba jak kabaret. Vystavující zpracovávali témata vykořenění, nepochopení, odsuzování,ale i přátelství zahrnující různá lidská spojení a propojení, nacházení krásy ve spojování zdánlivě neslučitelného. A! Výsledná nálada byla nadějeplná a povznesená – jo!
24.9
Už je nový den, jsem na Litru v Olomouci. Možná je to náš poslední knižní festival – věci se mění. Loňská výstava Ležatá nula, nám dala jasně najevo, že se něco posunulo, přeskupilo a bude jinak. Ale nejsem smutná, lidi chodí kolem, nakupují, ptají se. Mám dojem že jsou tu posbíraní všichni krásní z Olomouce)) – trochu jak na módní přehlídce intelektuálů – jeden hipster vedle druhého.
Postupně zjišťuju, že skoro nikdo z našich známých, těch, kteří začínali s tisky a knížkami tak nějak jak my, už tu není. Zahlédnu jen TakeTakeTake a stánek Kudla press. Jdu si vybrat grafiky od Evy Macekové a navštíví nás Lukáš Parolek.
29.9
Můj počítač mě zná líp než všichni mí známí, než já sebe samu můžu vůbec kdy poznat.
V ateliéru P. Glass-klavírní.
5.10
Posledními tisky a skládáním drobných leporel se dokončila velká dominová série pro Didawood (hezky o projektu Didawood píšou zrovna ve Forbes). Teď se domina kompletují a rozváží do všech koutů ČR, kde je můžete najít hlavně v bezobalových obchodech (konkrétně tady).
Apolénka často začíná své povídání větou – až budu velká a ty malá… to mi přijde, takové trefné
7.10
Dneska jsem byla u zubaře na dentální hygienu autem – byl to zážitek! Zubařka i to auto – člověk si po ránu někdy potřebuje zažít takovou vzpruhu–brrr
Nechce se mi podzimu, ale koho to zajímá?
Přivezla jsem bedýnku jablek od našich – měli jsme si to nasbírat sami, ale máma nám je připravila do bedýnky.
Ta hlávka zelí, o které jsem před časem psala – shnila.
Jsem v sadu. Doma – všechny stromky a keře, květiny postupně obcházím a zjišťuju jak se jim daří – přitáhnou si mě k sobě – cítím tu spřízněnost – myslela jsem na ně i na dovolené – těšíme se na sebe – oni jsou pozorní ke mně a já k nim.
Brzy se musí něco stát nebo se neudržím a objednám si hromadu knížek které se mi tady už nechtějí vejít na seznam.
Točím síta, co se u nás protočí – zkouším přetisky – je to o něčem/ je to o ničem / je to o něčem/ je to o ničem /
fjk 21.10.2021
