12.12
Přituhuje. Je neděle. Dneska jsem ukládala zbytkové kachličky z půdy do šatny – ladíme místnosti, které nás nestojí nic, než vlastní nasazení. Vykachličkuje se to tam “všehochutí” a táta nám udělá police opět železodřevěné. Kombinace černého železa a dřeva mi přijde pro náš dům ideální hned z několika důvodů – první — nestojí nás to nic než náklady na surové kusy železa – za druhé – vypadá to fajn – za třetí – postupně se to propojuje v celém domě v jednotném stylu – a za čtvrté – vše je uděláno přesně namíru….a! nejjednodušší řešení – ano trochu i lenost už. Železo černé, dřevo natřené na přírodno s různými pigmenty, k tomu černé lampy, kliky, nohy od stolu. Jasně, nejde o bůhvíjaký design, ale žije se nám v tom náramně.

15.12
Sníh roztál
vidím tmavé siluty procházející zahradou
srny
čtu si význam slova Avalanche

17.12
Slovo opsat ospale hopsat propast propást i poslední příležitost – slovo opsat ospale propást – hopsat propast – poslední příležitost propást – slovo hopsat – ospale propást – opsat slovo propast – ospale prospat – propást past propast

Vidím, že stromky rostou i na podzim a v zimě, že sílí. V hlavě se mi začíná rozlévat velkolepá kapitola – růže. Ale držím se zatím zkrátka, tyhle myšlenky si dovolím nejdříve v únoru…pak už to bude ale nezadržitelné. Růže-ano! Růže-ano!

19.12
Byli jsme v čajovně na vánočním Didawood večírku. Když jsme se ve 3 ráno vraceli domů, vzali jsme si z Třince taxi a Martinů měl dojem, že by neměla stát řeč a tak se taxikáře na něco ptal a on odpovídal – že pracuje jako instalatér a o víkendech dělá taxikáře a Ma ho začal litovat, že musí dělat dvě práce a ještě v noci…ale taxikář mu říká:“Ale vůbec né – já mám noční řízení moc rád, relaxuju, nedělám to pro peníze – prostě mě to baví.” Za chvilku sjel pomalu ke krajnici, protože nás míjeli hasiči. A když se vzdalovali, taxikář říká: “ To je tak krásné… ta noční světla – mám moc rád to míhání červené a modré na majáčku hasičů. Jednou mě stavěli policajti, byla mlha a ta světla byla krásná, jak vystupovala z mlhy, že jsem se usmíval…oni si pak museli myslet, že jsem ještě rád že mě takhle pozdě večer zastavili)))”.

23.12
Vracím se od našich domů. Mrzne. Překvapilo mě jak zprudka vdechuju studený vzduch. Cestou do kopce mi nohy prokluzují, ikdyž je cesta štěrkem sypaná. Nesu prázdnou mísu a čokoládové figurky na stromek. Hlavou mi běží – nesu nesu koledu, upad jsem s ní na ledu – psi se na mě sběhli, koledu mi snědli. Za chvilku bude tma.

Společne s Didawood jsme dokončili vystřihovánku BURĎERA, na kterou se použily zbytkové látek firmy Lumco. Také se dotáhla do finále sada dřevěných destiček / didaktická pomůcka „KAPSÁŘ TVARY“ pro slabozraké děti.

Martinů během jara ilustroval knihu o výtvraném umění pro děti OD VENUŠE PO ATOMY. Knihu napsala Veronika Chmelařová. Aktuálně pak dokončuje prázdninový pracovní sešit NACHVÍLI VEN pro nakladatelství Pipasík. A pak je tu výstava v divadle Minor. Kde jsou k vidění Martinovy animované filmy, grafiky, knížky, vystřihovánky, naučné tabule atp.
24.-26.12Vánoce…to je docela stres bez nejasného smyslu – běželo mi celou dobu hlavou během mixování majonézy podle receptu kuchařky ze Svatojánu (umělecké seskupení KundyCrew mají aktuálně hezkou výšivku-šťastné a veselé sviatky stresu-), jenže se to moc nepovedlo a tak přidávám i klasickou tatarku a míchám nakrájené brambory s hráškem, přidávám sůl. Mám dojem, že se o mě pokouší nějaká nemoc se škrábáním v krku a je jasné, že si hned vysloužím cejch COVID!COVID!COVID! a tak na sousedskou procházku vyráží jen Martin s dětma sám. Pořád něco chystám a pak zas něco chystá Martin. Je to nekonečné. Pak odcházíme ještě na pozvání k našim na předvánoční pivo. Já si u našich půjčuju šicí stroj a žehličku a ladím poslení dárky za zavřenými dveřmi. Mamka mi donesla pivo a hruškovici – to mám jako jedno zapít druhým? Anebo… oba naráz? Pivo postupně usrkávám a nitky se mi ve stroji motají. Když mám došito, přijdu ke krbu vyzvenout Martina a poshánět děti. Táta moji nevypitou hruškovici chrstne bez ptaní do ohně – líh rozleje barvu ohně do modra. Stoupáme nahoru do kopce. Doma pokračuje chystání – chystání stolu a ovoce a oblečení a cukroví a lžiček a talířů, skleniček, svíček, chleba, medu, másla, oplatek a kapra. Krátce váhám jestli ho neupéct jen půlku, ale nakonec ho připravuju celého (sní se jen půlka – druhou slepice – k čemu je pak intuice?) A děti se už nemůžou dočkat. Pak zhasnem, svítí jen tři svíčky a děti se kupodivu úplně uklidní – fajn. Začínáme modlitbou-otčenáš–Meti a Pepi ji moc neumí, ale chtějí se to učit a tak jim předříkávám zpomaleně – otče náš – jenž jsi na nebesím – posvěť se jméno tvé – přijď království tvé – buď vůle tvá – jako v nebi tak i na zemi. Říkám jim pak něco v tom smyslu – ať se to naučí, že se jim to v životě bude určitě hodit. A pak už letí papíry vzduchem – rozbalování a přehrabování, hraní a pobíhání. Já v těch Vánocích pořád nemůžu najít ten opravdový smysl, něco, nějaký důvod proč to všechno. Ano, večeře byla fajn slavnostní a pak že se setkáváme celá rodina. Nejsem si úplně jistá, že to se stejným nasazením dokážu praktikovat ještě další roky – spíše mě napadají nějaké únikové strategie, jakobych se chtěla ulít z této podivné plné mísy – tradice?
A druhý svátek Vánoční už trávíme v Henčlově s hanáky
..a stréc Jarda trval na tom, že musíme přijet všichni, úplně všichni na oslavu jeho šedesátin do Věrovan. Bude srpen a udělá guláš, napustí bazén. Padlo něco i o tom, že by se mohly zrovna vykopávat zemáky. A pak teta trvala na tom ať domluví kombajn, že povozí všechny děti, že ona je rodilá hanačka, ale jaktěživa v kombajnu neseděla a ty narozky to by byla příležitost. Ale Jarda na to, že to je tak akorát na pokutu, že to né…tahat k nim na zahradu kombaj. Tisícovka pokuta to je hned. A všichni, že se klidně i tu tisícovku složíme, jen ať je kombaj na oslavě…a pilo se hodně, hodně. Já seděla opodál a tak mě slivovicová smršť docela míjela. Martinů seděl ale hrdě v prvních řadách a snažil se seč mu síly stačily udržet krok
s rozložitým strécem. A? Povedlo se! Když návštěva odjela, Martinů …zapomněl svůj rodný jazyk. Mluvil o dvě tóniny výš a nedokázal se plnohodnotně udržet v rozhovoru a vlastně ani v sedě u stolu.
Když jsme se s babičkou dívali na pohádku, zeptala se mě jestli věřím na anděly. Tak mě to zaskočilo, že jsem nevěděla na rychlo co odpovdět, tak jsem řekla, že nevím. A ona, že věří a že má svého anděla, který ji hodně pomáhá…a mě pak bylo líto, že jsem si s ní nedokázala zrovna o tomhle povídat.

Situace
Meti:„…a babi zahraješ si s námi Among us v reálném životě?“
Babi:„Cože?“
Meti:„No, to jako plníš různé questy, zadáme imposty.“
Pepi:„…takhle na tebe vyskočim a seš death.“
Babi:„A není to nějaký složitý?!“

….kdo bude crewmate? ….

24.2.2022
Nevím jestli mám psát, protože cítím, že je mi mizerně a to se mi píše těžko, ale zkusím, protože dneska už stejně nic pořádného neudělám. Tento rok začíná velice zvláštně, negativa převažují – takže blbě. Po lednu, který jsme nastřídačku proleželi v nemocích od covidu až po střevní chřipky nás dostihla tragédie s Markem – nepochopitlená, neuchopitelná. Něco, co se prostě nedá vstřebat a zůstává všem blízkým i vzdáleným dlouho kolovat v žilách. Pak měl Meti období nočních děsů – bál se války a já vůbec nevěděla jak mu pomoct, co říct, jak vysvětlit něco takového? Tak jsem ho jen hladila a říkala, že zůstaneme spolu. A teď? Je to všudypřítomné, ale stejně jako COVID jenom tušené, nevysvětlitelné. Blízkost války. Mám dojem, že současní lidi už jsou mentálně jinde, že zkrátka něco jako válka už v našem světě nemám místo – proto u nás doma to beztvaré nepochopení…stejně jako divná věta z náboženského letáku na nádraží>>> příprava na společný život v nebi<<<
Když jsem šla asi týden po Markově smrti na procházku, pořád jsem v sobě cítila odlesky té neuvěřitelné události. Trochu se šeřilo a hodně foukalo, jako vlastně celý začátek tohoto roku. Bylo čerstvě zasněženo a za lesem, cestou do údolí, jsem uviděla velkého ptáka jak odlétá ze zahrady – Jestřáb. Byl úplně blízko, vyrušila jsem ho. Na zemi se válelo listí. Jak do něj vítr foukal, začalo se vznášet…a mě došlo, že to není listí. Zem byla posetá černým peřím. Vyrušila jsem jestřába, když škubal slepici. Ležela za plotem mrtvá…. To černé peří na bílém sněhu – dnešek se mi nezdá.

12.4
Táta mi dovezl postupně 8 velkých bigbagů starého sena. Já seno dávám ke keříkům, stromkům, živému plotu – srny to vůbec nezajímá, zato myšky jsou zdá se nadšené a tak se mi to na zahradě začíná hemžit i šelmami kočkovitými – je tu živo. Ten živý plot, mohli ale vynechat. Zajdu zítra asi zase na habry. Už mám zasazené šalvěje i levandule – další asi 3 metry. Rozpěstovány kanadské borůvky a aronie. Nečekaně mě překvapili, že z větvičky zakořenili všichni vespolek. Pro mě je to nečekaný úspěch. Přisuzuju to fázím měsíce, které jsem asi nechtíc nějak vychytala anebo únoru? Jako nejlepšímu rozpěstovávacímu měsíci—možná tak i tak. Na keříky divokých růží pořád čekám… Ze samého čekání jsem objednala taky kiwi, ostružiny, schisandry a starou/mladou hrušku-tatarku.
Mám dojem že bych se měla více pověnovat půdě, ať vím, co v čem lépe poroste. A to mi připomíná, že mám od táty slíbený ještě vak biohumusu (z kalifornských žížal), který použiju na přesazování pokojovek. Rozhodla jsem se, že je potřeba jejich počet do našeho prostoru alespoň zdvojnásobit. A tak si nachystám hned i různé oddělky. Všechno jde pořád dokola – koloběhkoblih – tenhle princip chci použít pro budoucí sešitek Jednotažky.

14.4
A psal Milan, že má pro mě Cedr Libanonský! Tedy až pojedem z Prahy stavíme se pro něj v Henčlově a založím další zahradní čtverec, či spíše okruh a teď už budu opravdu odvážná a zkusím ho nazvat subtropický))). Doufám, že zimy budou k mým záměrům přívětivé. Do subtropického pásma přijde král Cedr, keře Fíkovníku, Čínskě Datle, Paw Paw…a kdoví

Byli jsme na velkolepé pracovní poradě v Jemnici a na Vranově – snovají se tajné plány a spolupráce Uutěrky + Opobchod kvete!kvete!kvete!


  Občas k nám zavítá někdo na kurz kreslení.

26.4
Jsem z toho jelen/zajíc—anebo—včera ve tři ráno jsem pozorovala z okna koupelny srnečka (….pozor změna – už neříkám ten srnec – jeden – zase… od včerejška ne) a on byl tak lehkomyslný, lehkonohý a bezstarostný. Tady škubl trávu, klopýtnul, tam nějaký pupenec. A já najednou měla radost, že naši zahradu po večerech obývají tahle princátka – ty chlupaté parůžky tvoří korunku, která hezky sedí k jejich floutkovskému chování – jsou to moji larrikini! – na tato zvířátka není možné se hněvat, že mi každodenně okusují keříky, rozhrabávají mulč a někdy i – vše odpuštěno – zahrada je teď vaše hřiště. A doufám, že vás v létě zase najdu pospávat u ohniště.

30.4
Hola už je sobota! My jdeme sadit brambory – a holub, co nás včera navštívil, když profesorským krokem nakráčel až ke gauči… tu chce asi bydlet. Má modrý kroužek, dala jsem mu slunečnici. Martinů říká, že je dobré mít poštovního holuba.

18.5
Nekošila – tráva zůstala dneska stát nahatá

19.5
a tak natrhala jsem si šeříky
…a jestli i ty si myslíš, že nejhezčí kytky jsou ty neutržené – tak – Oslava – všichni trpaslíci se radují, když jdu zahradou s kyticí šeříků – dyť!
Co je větší poklona pro keř – chci právě jeho květy dnes!()

24.5
Dneska—
když jsem šla ze zahrady, Martinů zrovna seděl na zápraží >>>
Já:“Ty máš oči jako dobrotivá jeptiška.“
M:“Co to znamená?“
Já:“Že je máš jako nebe, jako když se podívám pánubohu do oken!“
Tiskla jsem velkou zakázku triček Fake news pro České elfy, taky se natiskla a svázala knížka – leporelo My sky is not blue a měla jsem výstavu v Náchodě — Dneska jsem celý den plakal — pořád zkouším tisky i přetisky, na grafiky, na malby, trička

Prosinec-Květen 2022 /// fjk

zařazeno pod: novinky | vložil admin dne 25 května, 2022