Jak se jmenujete a kdy a kde jste se narodily?
Martina: Jako fakt?
Blanka: Jo. To je takový citát. Otázka citát.
Martina: Jmenuji se Tomášek Hurtík…
Lenka: Tak to je lehké: Lenka Ševčíková, 28. 4. 1983 ve Valašském Meziříčí.
Martina: Jmenuji se Martina Foretová Pavlunová a narodila jsem se 23. 2. 1983 v Holešově.
Zuzka: Mé jméno je Zuzana Sochorová. Narodila jsem se 2. 6. 1982 ve 12:50 ve vsetínské porodnici.

Super. Nemám to moc připravené, říkala jsem si, že to vyplyne. První otázka: Jak vlastně vznikla Výtvarná skupina Propiska?
Lenka: Výtvarná skupina Propiska vznikla ve třetím ročníku studia na střední škole. Každoročně se konal Salón, na kterém se vystavovaly práce studentů, a protože jsme moc neuměly malovat, ale výstavy jsme se chtěly zúčastnit, tak jsme daly na pokoji síly dohromady a vytvořily jsme výtvarnou skupinu…
Martina: Bylo nám jasné, že máme šanci jen jako výtvarná skupina. Vždycky bylo mým snem být ve výtvarné skupině. Jednoho podzimního večera na intru zemědělka jsme usedly ke stolečku a tvořily. A bylo to. A bylo to dobré.
Lenka: Tehdy v literatuře jsme probírali různé směry. To nás inspirovalo k napsání manifestu…
Martina: Musely jsme si stvořit vlastní směr vlastně.

Ve třeťáku jsem se Salonu účastnila i já. Nebyly nějaké vnější okolnosti, které vás přiměly k tomu, že ač jste ani jedna neměla specku výtvarku, rozhodly jste se výtvarně vystoupit?
Martina: Nikdo nás nenutil. Jen si pamatuju, že možná zaznělo od profesorek výtvarky „Letos bude málo vystavujících, co je, to se nedá vystavit, nebo se nechtějí přihlásit. Asi už nikdo doma nemaluje.“ Paní profesorka Kolmašová něco takové pronesla. Tak se nám jí možná zželelo.
Lenka: No myslím, že jistou roli sehrála Mikulka, která nás vždy vedla k tomu, abychom se školních akcí účastnili – aktivně či pasivně… Problém byl ten, že my jsme se chtěly účastnit aktivně.
Martina: A vida, jaké plody z toho všeho vzešly.

Jediná výtvarná skupina, která na půdě školy kdy vznikla!
Martina: To je pravda, o žádné jiné školní výtvarné skupině jsme se ve škole neučily.
Lenka: To se nám myslím povedlo, ale musely jsme nějak zamaskovat, že nejsme malíři.
Zuzka: Já jsem se dala strhnout vámi. Samotnou by mne nic takového nenapadlo. Jsem ráda, že se okolnosti seběhly tak, že jsme se založily. A co se týká toho výtvarna, nebylo to jen výtvarno! Vždyť jsme měly i skupinovou píseň – „Propiska, píská si krajem“!

Tak ono vaše výtvarné vystoupení bylo v duchu vašich předchozích vystoupení nevýtvarných, ne?
Martina: Jde o prožitek a názor, žejo, nemusíš umět.
Blanka: Dobré heslo.
Martina: Hlavně to bylo skvělé večerní tvoření a sranda. Ta mystifikace byla dokonalá.
Lenka: To souhlasím – myslím, že nás bavilo dělat parodie, recese, absurdity…
Zuzka: Souhlasím! Navíc tvoření s lidma, kteří tě inspirují, a sranda, jak už bylo řečeno!

Pamatujete si, jaké byly reakce na vaši výstavu? Bral někdo Propisku vážně vážně?
Martina: Chodily za námi třeba spolužačky a ptaly se nás na význam našich abstrakcí: „Jak vás napadlo, že to bude Pejsek?“ Tak jsme mlžily, že to je jasné, že to v tom vidíme. Pejsek a Pejsek II – to byla taková šmouha s čárou a dvojka je totéž, ale dvoubarevně – smíchaly se mi barvy v tubě. A hodně to oslovilo prof. Plevu, ten nám fandil.
Lenka: Bavily jsme se tím, že to nikdo nechápe, vždy, když jsme prošly kolem. Zároveň nás těšilo, že taky visíme.
Martina: Jo, a když jsme šly kolem, tak jsme to obdivovaly a tak, vzpomínám si. Zastavily jsme u našich děl, abychom na ně upozornily. Ono totiž všichni kolem chodili úplně bez zájmu. Měly jsme dost prostoru, ale až na konci chodby.

Vy jste zůstaly anonymní, že?
Lenka: Jo, to je pravda. A myslím, že by si nás nikdo nevšiml, kdybychom na sebe samy neupozornily a neřekly si o cenu – 3 kelímky bílého jogurtu
Zuzka: To je pravda.

Řekly jste si o cenu? Jak?
Lenka: To už si nepamatuju, ale vím, že jsme nějakým způsobem naznačily, že bychom něco rády dostaly.
Martina: O cenu jsme si říkaly každou hodinu výtvarky: „Paní profesorko, kdo to letos vyhraje? Máte favorita? A co říkáte na Výtvarnou skupinu Propiska?“

Speciální kategorie pro výtvarnou skupinu?
Martina: Rozhodně jsme si teda neříkaly o tři kelímky jogurtu… To mě trochu namíchlo, ale vlastně to bylo v našem duchu, takže mě to vlastně potěšilo, že se někdo na nás naladil. Hlavně jsme dostaly cenu a je to na videu!
Lenka: Cena nám byla předána v rámci školní Akademie, na které jsme vystoupily coby specializace dramatické výchovy s němou groteskou s názvem 3+1 mini. A protože jsme po jejím skončení byly mokré, umazané od vajíček, šlehačkových dortů apod., tak jsme se po skončení našeho výstupu šly dát do pořádku… Mezitím právě došlo k vyhlášení a odměňování účastníků Salonu. Z videozáznamu jsme pak zjistily, že „Výtvarná skupina Pastelka uspěla ve speciální kategorii“ a byla odměněna třemi kelímky bílého jogurtu, které převzala naše třídní a pak nám je do třídy zanesla.

A když jste byly anonymní, to jste se potom tedy odtajnily?
Lenka: No vzhledem k tomu, že cenu převzala třídní, tak jsme zůstaly tajné nadále. Tedy pro školu. Ve třídě nebo specializaci nás znali.
Martina: To je pravda. Když jsme měly vystoupit z anonymity, konečně a po zásluze si převzít cenu před celou školou, dopadlo to takhle… To byla další podpásovka, to popletení našeho názvu.
Zuzka: To nás vážně ranilo, že si paní profesorka Jünglingová nepamatovala, že jsme Výtvarná skupina Propiska a ne Pastelka.

Ještě byste možná mohly říct, proč byla cena zrovna jogurt…
Martina: On hrál důležitou roli v našem prvním manifestu, takže nás takto poťouchle porota pobídla k další tvorbě…

Jaká značka jogurtu to byla?
Martina: Olma.
Lenka: To jsi mě dostala. Nevím.
Zuzka: Taky už nevím. Já bílé jogurty nerada. Ale byla jsem ráda za cenu.
Martina: Jsem tipla. Já jsem měla bílý jogurt ráda a navíc byl fajn na zácpy.
Blanka: To tam bude!
Lenka: Mně nevadilo, že jsme dostaly jogurt – mě to myslím potěšilo… Ale to popletení názvu, to mi vadilo fest.

Takže nejen nepovšimnutí a nepochopení, ale dokonce i popletení názvu. Jakou si myslíte, že jste zanechaly v povědomí školy stopu?
Martina: Říkaly jsme si, že jsme stvořily fakt něco výjimečného, co tu ještě nebylo, bo kolektivní tvorba, že jo. Navíc to od nás bylo velmi solidární a sociální, že jsme přispěchaly se svou troškou na pomoc, aby bylo co vystavovat. A pak tohle… Jo a taky si nejsem jistá, zda jsme dokonce nemusely profesorky přemlouvat, abychom se vystavily.
Lenka: No tone, vystavovat mohl každý.
Martina: Ale když tu naši alternativu viděla, tak si možná řekla „Že já jsem radši nemlčela.“ Výtvarně to pro ně asi nebylo tolik hodnotné… A taky nám naše dílo nikdy nikdo neukradl…
Lenka: To s tím kradením je dobré – z toho jsme si dělaly často bžundu…
Martina: A vsázely se, čí dílo bude nejspíš zcizeno.
Zuzka: Já jsem skeptik, já myslím, že si naši tvorbu ve škole už nikdo nepamatuje. Možná akorát tak Mikulka. A určitě se o nás nepovídá, když se chystají Salony. A co se týká hodnoty, tak ta je hlavně v tom, že se setkáváme při tvoření. Je to osobní.
Lenka: Jako musíme si přiznat, že ony ty naše obrázky opravdu nejsou výtvarně hodnotné jako pro širší veřejnost, že by to byla díla, která se budou vzpomínat a zapíšou se do dějin umění, to ne…
Blanka: Do dějin školy by mohly.
Martina: Do dějin výtvarné kultury školy.

Přibližte, jak jste kolektivně tvořily?
Zuzka: Kolektivně jsme tvořily u stolu.
Martina: To tvoření odrážejí naše manifesty, které jsou zásadní. My jsme zásadně kolektivní a i když je v dílech patrný rukopis každé z nás, nikdy se nepodepisujeme.

A pokračovaly jste ještě po Salonu ve skupinové tvorbě? Dostala jsem od vás krásný obchodní dům k osmnáctinám…
Martina: Vlastně až na ten obchodní dům ne. My jsme asi jen salonní výtvarná skupina.

A náměty? Kde jste braly náměty?
Martina: To vytrysklo. Pamatuju si, že první dílo byla Příroda. Myslím, že patří mezi nejhodnotnější.
Blanka: Lepší námět těžko vymyslet…
Lenka: No já tedy často vycházím z vlastní zkušenosti – toho, co se přihodí, co zažiju, vidím… Ale to až asi u té únorové tvorby. U té středoškolské už si nepamatuju, co jsem tvořila.
Martina: Já vlastně jen pojmenovávám objekty, jevy v okolí. Asociace je asi nejzásadnější.
Lenka: Jo to je pravda – asociace. Ony se ty obrázky totiž kreslí jeden za druhým, docela rychle to odsejpá, takže jedna představa vyvolává druhou. A vystavuje se všechno.
Zuzka: Pro mne je z únorového tvoření nezapomenutelné dílo Výbuch v mikrovlnce. A náměty? Mně vede nějaké vnitřní oko, momentální rozpoložení.
Martina: A je pravda, že ta únorová tvorba je hodně spjatá se vsetínským soustředěním u Zuzky. Kromě Šlehy o kostičku a Výbuchu zde totiž vzniklo i velkoformátové dílo Hurtík (studie), které asi na výstavě nebude. A to byl silný zážitek s Hurtíkem, pro Zuzku bohužel i potom…
Zuzka: Co se týká díla Hurtík (studie), tak jsem ochotna toto dílo pro Salon zapůjčit, neb je v mém osobním vlastnictví.

A kdo je Hurtík?
Zuzka: Hurtík, no tož to je prostě Hurtík. Po vsetínském soustředění je to mimo jiné i synonymum pro onemocnění chřipkou. Martina byla zrovna nachlazená, v průběhu návštěvy jsme navštívily jedno restaurační zařízení, ve kterém se nám do cesty připletl malý Tomášek Hurtík, kterému se očividně hrozně zalíbila Lenčina malá Rozárka.
Martina: Přišel do nekuřáckého salonku k nám a spustil – „Jmenuji se Tomáš Hurtík, taťka s tetou Evou sedí vedle a mamka šla s Matyášem do obchodu“. Tím nás úplně odzbrojil. Pak ještě několika dobře mířenými bezprostředními replikami.
Zuzka: Tomášek byl neodbytný a setrval v naší přítomnosti po celou dobu. Na druhý den, když holky odjely, jsem totálně lehla a 3 týdny promarodila s těžkou chřipkou. Když jsem to napsala Martině, prohlásila, že to musel být ten hurtík. A už to bylo. Prostě hurtík je nezapomenutelně vepsán do historie naší tvorby.
Martina: A já byla naopak po odjezdu zdravá jako rybička.

A co je Šleha o kostičku?
Lenka: Obrázky jsme dělaly u Zuzky na Vsetíně. Martina si na tento výlet, na kterém jsme poznaly krásy Zuzčina bytu, města atd. vypůjčila od přítele také fotoaparát – zrcadlovku Nikon a při odpoledním kafíčku v kuchyni ho nechala na konferenčním stolku v obýváku. Šlo na něj z kuchyně vidět… V poslední chvíli jsem zahlédla po čtyřech lezoucí Rozárku, jak ho stahuje na zem. Tak jsem rychle vyskočila, cestou jsem k pobavení kamarádek uklouzla na kostičce – tj. Rozárčina hračka. Ale foťák jsem zachránila…
Zuzka: To bys nevěřila, jak rychlá a pružná dokáže být matka, když je dítě v nebezpečí. To bylo neuvěřitelné! Byl to velký zážitek, proto se to také odrazilo v následné tvorbě.
Martina: Tož v nebezpečí byl hlavně foťák.

Tak když jsme u těch dětí, tak taky Lenčina Rozárka ovlivnila vaši poslední tvorbu a asi i vznik nové techniky.
Martina: To zásadně!
Zuzka: Rozárka je zakomponovaná i do nového manifestu.

A ta nová technika?
Zuzka: Tubokresbu jsme rozšířily i o kresbu špilkami do uší.
Martina: Uchošpilkokresba.

Co ještě ovlivnilo vaši současnou tvorbu? Pozorný divák možná rozezná, že současný skupinový styl tvoří čtyři osobité rukopisy.
Zuzka: Ano, přizvali jsme hosta. Mohu za něj jen říci, že se ho naše tvorba velmi dotkla a bere si za čest, že s námi mohl tvořit.

A co pro vás znamená vystoupení po deseti letech na Salonu?
Martina: Je to čest a možnost rehabilitace po letech. Si dělám srandu. Jsem zvědavá, jak to bude fungovat po tolika letech.
Lenka: Jak řekla už Martina, my jsme vlastně salonní výtvarná skupina – na výstavě po 10 letech, na které se vystavují práce absolventů, nesmíme chybět… Možná se stejným cílem – podpořit akci, aktivně se zapojit, i když nejsme malíři…

A jaké to bylo znovu spolu v jednotě a tvorbě?
Martina: Super, fungovalo to jako před 10 lety.
Lenka: Mně se to taky moc líbilo, bezva odreagování.
Zuzka: Už bych si zas nějaké to tvoření zažila.

A chcete svou tvorbou něco sdělit světu? Nějaké poselstvíčko…
Martina: Že svět je základně barevný.

Propiska píská si krajem (dárková píseň Výtvarné skupiny Propiska pro Blanku)
4/4 takt, doprovod: pionýrák

D A G D A G
1. Byl večer, bylo sedm večer a já jsem šel, já jsem šel a on šel
D A G D A G
A Propiska šla s námi a my jsme šli s ní a všichni jsme šli a všichni jsme si zpívali:

D A G D A G
Ref.: /: Propiska píská si krajem, Propiska, mmm :/
Propropropropro…

2. A zas je večer…
A Propiska bude navždy bloudit krajem pískaje