V pátek jsme byli na znovuotevření kavárny s galerií Windholz v Bystřici nad Olší, která po menší rekonstrukci, opět zahájila provoz. A zahajovalo se ve velkém stylu dvojvýstavou, jazzovým koncertem, květnatými proslovy a rautem, který přetékal z malých stolků. To vše za účasti televize, reportérky, starosty, paní uvaděčky a fotografů. A v kavárenských prostorách bylo najednou těsno…


Martin, jako jeden z vystavujících představil sérii linorytů a hlubotisků s názvem Dům, ve kterém nechci bydlet. Všem na vysvětlenou, proč tak idylicky vypadající kompozice se jmenují tak jak se jmenují, dal k dobru historku o svém náruživém spolubydlicím z Libně, hodinách kreslení a myšlenkách na Hrabala i Boudníka. Většina přítomných ale i bez historky ocenila hlavně Martinovu „dřevěnou prdel“ a týdny pilné, soustředěné práce. Jedna slečna byla linoryty opravdu okouzlena. Zrovna tyhle linoryty by ráda měla doma na zdi, protože jsou takové normální, osobní, lidské, připomínají jí bordel, který mají momentálně doma, ale který tam brzo už nebude, až jejich dům bude jak z katalogu Ikea. Chtěla by mít tyhle grafiky a nostalgicky vzpomínat na roztomilé nedokonalosti mládí. A řekla taky: „ Je to moc pěkné, víš jak to myslím, ne?“

zařazeno pod: novinky | vložil admin dne 7 listopadu, 2012