24.7
Cestou ve vlaku jsem si půjčila sluchátka od Metoděje.
Staří dobří Beastie Boys se pokoušejí vytlouct mi z hlavy spousty zbytečných myšlenek. Jemně i zběsile.
Zagreb. Ogulin. Rijeka.
Místy si chci rozpomenout na nějakou meditační techniku, která funguje.
Spali jsme v Regiojetu. Meti, Pepi se natáhli přes dvě sedadala. Apolénka se vyspala na stole. Chtěla jsem v noci pozorovat krajinu, ale celé Maďarsko hledím do tmy. Chvílema spím s hlavou opřenou o stůl.
Čtu deníky V.Woolfové. Píše se rok 1921. V té tmě je ona můj jediný kamarád, jen 100 let napřed nebo spíš já pozadu.
Ráno nás ve vlaku nakrmili croissanty a čajem. Sním o rýži.

26.7
Vlasy nasáklé solí. Ve sprše jsem zjistila, že moje vlasy úplně mění strukturu, když je celý den máchám v moři. Voda po nich stéká, jakoby to byly chaluhy, neprostupuje skrz.
Jsou tu vápencové skály, vlny do nich naráží. Kameny mají v sobě spoustu proláklin. Malé kameny s dirkou skrz. Tohle zvládne voda – měkká vytrvalost? Nedokážu se nabažit pohledu do dálky. Dokázala bych celých 10 dní posedávat na pobřeží a pozorovat vlny. A zvukový dojem. V okolních borovicových lesích řvou cikády. Zem je jemná díky vrstvě spadaného jehličí. Chodíme tu polonazí. Ideál by mi přišel, nahota úplná. Bylo by to hezké vzhledem k okolní krajině. Jsme na opuštěném poloostrově, kde je jen náš kemp. V dálce jsou vidět malé rybářské vesničky. Grétka dneska ve vlnách říkala, že by chtěla umřít v moři. S tím by se dalo souhlasit. Představuju si to jako postupné vyvanutí, opuštění dechu, jako stav, kdy máš pocit, že už nemůsíš dýchat. Vzpomněla jsem si na Vladimíra Boudníka, který se takto přidušoval za kravatu na klice od dveří. Já se trochu přidusila v ledovém jezírku během zimy. Vlezla jsem do vody a najednou měla pocit, že už nemůsím dýchat. Jen jsem hluboce vydechla a nic. Možná bych mohla být časem medůza. Vzala jsem si sebou knihu Pranajáma (jóga dechu), kterou teď po troškách čtu.

27.7
Chodíme se dívat na moře, plaveme. Vlny – nic nezastavíš, nic nezastavíš, nic nezastavíš

28.7
Sedím u moře. Soused z kempu, slovinec, nás odvezl člunem na opuštěnou pláž. Je to nádhera! Bílé kameny, moře s jemnými vlnkami, průhledně vyhřáté. Deky a jídlo jsme rozložili ve stínu nízkých stromů. Mám pocit, že vše je až neskutečně idylické. A zavnímali to i ostatní, takže se hned vytáhly hororové historky, jak by to celé mohlo skončit a jak to v podobně laděných filmech chodí…
Napíšu pohled kamarádům – „Tady jste měli být s námi“
Lítají tu velcí motýli, velkolepě tvarovaní se skvrnkami – otakárci??

29.7
Po týdnu bydlení u moře začíná lehké otupení smyslů, nic není tak intenzivní jako na začátku. Děti se trošku začínají nudit. Člověk zjišťuje, že dokáže nedělat nic než obědy, snídaně a odpolední kávy. Přišlo by mi zábavné a záchranné najet v tomto stádiu na nějaký meditační režim. Vše jakoby bylo pro tohle pojetí připravené…ale stejně to neudělám.
Děti zvládnou rozčtvrtit den na tisíc drobných chvilek, při čemž ani během jedné se nedá provozovat dechové cvičení založené na střídání nádechů a výdechů jednotlivými nosními dirkami.
Koukám na moře jak se voda přibližuje a vzdaluje.
Kromě cikád neposloucháme žádnou jinou hudbu. Martin si všímá různých lidí v kempu. Na dálku je poznává, něco si o nich myslí, některé zdraví. Já ale po týdnu poznám jen sousedy Slovince, kteří nás vzali na výlet člunem a taky jsme od nich dostali hrnec sardinek, se kterými jsme nevěděli co počít, ale nakonec jsme je smažili na pánvičce. Když jsme je kuchali byli jsme celí od krve a vnitřností.

1.8
Děti u moře, karavan prázdný. Ručníky na šňůře, můžu chvilku psát. Ale co?

2.8
Začínám číst Možnosti milostného románu J. Němce. V. Woolfová mě naladila přehnaně kriticky….najednou chci, aby věci napsané, kreslené byly jako šlehnutí, aby ubylo zbytečných slov a čar. Není potřeba libozvuk. Anebo pomocí plynulosti a ladnosti sdělovat něco překvapivého a nečekaného. To jen tak naokraj, asi to bude fajn čtení, ale zatím jsem nabyla dojmu, že se spisovatel rád poslouchá, jak mu to hezky píše.

3.8
Ve vlaku domů.
Dneska půl den v Rijece. Přístav, lodě, pizza. Metoděj nadšeně mluví o koupi luxusní jachty.
Music-shop – deska Space Odity, Bowie.
„Everything will be allright tonight..“ zpívá Iggy v Metiho sluchátkách. Tak třeba jo.
Na nádraží se pokouším překládat úvodní text na Bowieho desce. Mám dojem, že je tam něco o tom, že literatura nedokáže obsáhnout/zachytit plnost života, prožitku, ale spojení textu a hudby tuto schopnost má a Bowie to pochopil.
Můj překlad má dozajista trhliny, ale pro dnešní noc ve vlaku mi tahle message bohatě stačí.
Na FB chat mi píše kamarádka, že se zase zamilovala, požehnaná. Má to jako vždy řadu vykřičníků a otazníků, ale o co tady vlastně jde? Stačí to! Je to málo? Můsí ten ohňostroj citů dostat směr a smysl? Nic.
Nastupujem.
Mám dojem, že se nám dovolená vyvedla.

4.8 – pozorování krajiny z vlaku
Mezi Hodonínem a Břeclaví si stromy v trsech lehly na zem.
Fasády, obraz válečného stavu.
Trosky čehosi.
Povodně ničí domy odspodu, tornáda shora.

zařazeno pod: novinky | vložil admin dne 18 srpna, 2021